Open House Praha aneb jak nás 500 návštěvníků vytáhlo z provozní slepoty

„To je hrozně chytře vymyšlené… Tady se cítím úplně skvěle… Mně se ani nechce domů.“

To jsou věty, které jsme během víkendu slyšeli znovu a znovu. A možná právě proto ten Open House tak milujeme. Naše kanceláře jsme letos otevřeli veřejnosti už potřetí. Pro mě osobně to byl druhý ročník v roli průvodkyně. A stejně jako loni jsem si z něj odnesla připomenutí, že to, co člověk vídá každý den, může být pro ostatní naprosto výjimečné.

Když čekáte nudné kanceláře a pak...

Palác Karlín, kde sídlíme, je krásná funkcionalistická budova. Jenže většina návštěvníků přichází s představou, že za jeho zdmi najde... no, kanceláře. Takové ty normální, bílé, s kobercem, tiskárnou a pár kytkami typu tchýnin jazyk někde v rohu chladné místnosti.

Pak se otevřou dveře výtahu ve druhém patře a najednou stojí v prostoru, který spíš připomíná kavárnu, galerii umění nebo industriální loft. Voní tu káva, nábytek z antiků doplňují sochy a obrazy. Betonové sloupy ladí s továrními světly, z nichž jsou některé dokonce originály z ČKD, jak se návštěvníci během pár minut dozví na komentované prohlídce.

Dvacet minut? Tak určitě

Od prvního ročníku jsme měli nastavené, že jedna prohlídka trvá asi dvacet minut. No, tak po letošní zkušenosti už můžeme tuhle představu definitivně poslat k ledu. Moje prohlídky se většinou pohybovaly mezi 30 – 40 minutami. Najela jsem si pořadí příběhů, co kde chci zmínit a to už jsem pak držela stejně pro každou skupinu. A běda, jak mi něco rozhodilo můj rytmus!

Jenže pak prováděli Honza a Slávek. Pohádkáři jsem jim říkala. U nich se z dvacetiminutové prohlídky stala hodina prakticky pokaždé. Ale nikomu to nevadilo, spíš naopak. Lidé se ptali, smáli, zajímali se a obdivovali. Příběhy prostě táhnou, a to vás může zajímat historie a architektura sebevíc.

Co průvodce, to jiná verze vyprávění

Na Open House v našem pojetí miluju ještě jednu věc. Každý z nás vypráví stejný příběh trochu jinak, něco si přidá, něco vynechá, něco se vlivem vyprávění přibarví a najednou vznikne několik verzí, že už nikdo neví, co je vlastně pravda. Moje autistický já chvíli trpělo, když slyšelo už asi pátý číslo, kolik teda stál ten stůl nebo ta skleněná stěna. Nakonec jsem se ale už smála, že je to jak pořad Věřte, nevěřte.

Zatímco já návštěvníkům poctivě vysvětlovala, že většina nábytku z druhé ruky zůstala v původním stavu, Chmelda naprosto důvěryhodně vyprávěl o repasovaných a přečalouněných kusech. Denča zase návštěvníkům popisovala naše chytré řešení, jak jsme na skleněné příčky nalepili zrcadlovou fólii. Pravda nebo fikce? Pozor, spoiler – fólie už na skle byla od začátku jako součást těchto fasádních oken. Ale na druhou stranu… kdo by si nechal kazit dobrý příběh fakty.

Další hrdinové

Open House ale nejsou jen průvodci. Jsou to také lidé, bez kterých by celý víkend vůbec nefungoval. Předchází tomu samozřejmě dlouhé přípravy a veškerá organizace, což má na jedničku zmáknuté naše Denča.

Na místě se o nás zase skvěle starala Míša, která hlídala náš pitný režim (ve všech významech, co vás napadnou), připravovala kafe pro všechny, co se po prohlídce vrátili do naší kavárny a dokonce i vařila pro hladové průvodce.

Velké díky patří i dobrovolníkům od samotného festivalu, kteří neúnavně vítali návštěvníky už v atriu, tvořili skupiny na prohlídky a sami začínali krátkým výkladem o historii Paláce Karlín.

Proč to děláme znovu a znovu

Dva dny, přibližně 500 návštěvníků. Desítky prohlídek, bolavé nohy, vymluvené hlasivky. Celý víkend a volný čas v tahu. Stojí nám to za to? Jednoznačně! Open House nám každý rok připomene něco, na co během běžného provozu snadno zapomeneme. Jak výjimečné místo máme. Jaké skvělé lidi kolem sebe máme. A že není vůbec samozřejmé chodit každý den do práce, kde je člověku dobře. Já osobně teda prožívám už přes dva roky pracovní líbánky, ale dobře, když mi na konci jedné z prohlídek lidé zatleskali, byla jsem dojatá. Tohle se nikdy neomrzí. Tak se těším zase za rok. ❤️