Očima nováčka | Jak probíhal můj pohovor?

Když jsem narazila na inzerát CZECH PROMOTION, posílala jsem svůj životopis s motivačním dopisem (tady se můžeš podívat, jak ho napsat tak, aby nezapadl) docela na slepo. Přiznám se, že jsem agenturu v povědomí měla, ale nijak víc jsem se o ni nezajímala. Byla jsem freelancer, tak proto. Ale přece jen jsem cítila, že do CZECH PROMOTION bych patřit chtěla. 

První e-mail mi poslala Janča z HR. O tom, že uvažují nad mým zařazením do výběrového řízení. Musela jsem vyplnit přihlášku a po ní dva dotazníky – na 45 minut. Zdá se ti to hodně? Je to dost. Dost na to, aby se zájemci sami vyselektovali a zůstali jen ti, kteří mají o pozici opravdický zájem. 
Během vyplňování mě pár otázek zaskočilo. Nebudu lhát. Připadala jsem si trochu jako na detektoru lži nebo na sezení u psychologa, ale dávalo mi to smysl. Jasně, že chtějí vědět, jestli nejsem blázen. I když jsem si během té třičtvrtě hodinky jako blázen trochu připadala. Odpovídala jsem upřímně a tak, jak jsem to cítila. A tou dobou jsem to cítila dost všelijak, protože jsem v životě řešila hodně neznámých a od toho se odvíjely moje odpovědi. 

Po odeslání dotazníků se nějakou dobu nedělo nic, a i když jsem se snažila být trpělivá, Gmail jsem otvírala každý den – hned několikrát. Nakonec jsem do prvního kola postoupila a to bylo poprvé, co mi došlo, že se ucházím o pozici, kterou jsem ještě nikdy nedělala. Nervozita zaklepala a já ji právoplatně vpustila do života.  

Do CP jsem se hlásila na pozici Junior PR Specialisty, což pro mě tou dobou byla pozice dost cizí, i když (podle inzerátu) obsahovala přesně to, co miluju dělat. A dokonce i něco navíc, což pro mě byl motor.  

V den prvního pohovoru jsem se připravila tak, abych měla časovou rezervu, protože opravdu nerada chodím pozdě. Tak moc mě to stresuje, že si raději na zastávce půl hodiny postojím a u toho ještě zmoknu, než abych byť jen riskovala, že někam nepřijdu včas. 

To se trochu změnilo ve chvíli, kdy mi do života přišla kočka –- a hned po ní další dvě. S kočkama čas plyne jinak, zjistila jsem. A zjistila jsem taky, že se na rozkousaný tkaničky, chlupy všude na oblečení nebo zničehonic mazlení mezi dveřma prostě nepřipravíš – i když to pokaždý čekáš. 

Tentokrát se sice žádná kočičí pohroma neuskutečnila, ale znáš to. Když máš pocit, že držíš situaci pevně v rukách, není to tak úplně pravda. A proto jsem na pohovor přišla stejně pozdě. Důvodem byla má neschopnost vidět tunel “Neboj”, který propojuje Žižkov s Karlínem, což je zanedbatelná informace v porovnání s informací, kterou jsem si dohledala přes Google: 

Věděl-a jsi, že je tunel “Neboj” široký asi 4,4 metru a vysoký až 4,8 metru? 
Já ne. Až do teď. 

Z dvacetiminutové rezervy se stal desetiminutový skluz, během kterého jsem na vrcholu Vítkova narážela na křoví, bahno a koleje, které nešlo odnikud přeběhnout. Samozřejmě, i kdyby to šlo, neudělala bych to – mrk mrk. 
Mým světlem na konci tunelu – jak příhodné – se stala slečna se psem, která mě z Vítkova navigovala zpět dolů. Do tunelu, který zrovna opravovali, takže ho přehlíželi i ti, kteří o něm – na rozdíl ode mě – věděli. Během toho, co se slečna smála, že jsem asi dvacátá v poslední době, která se ztratila na Vítkově a prosila ji o pomoc, volala Janča z CP.  

Po příchodu do Paláce Karlín jsem si vzala návštěvnickou kartu a vyjela výtahem do druhého patra, kde mě hned na recepci uvítala usměvavá a hezky vyhlížející recepční, zatímco já se nemusela ani vidět v zrcadle, abych věděla, že měním 50 odstínů červené v obličeji.  

Když mi Gábi (má nejmilejší nadřízená) psala feedback na tenhle článek, poznamenala mi toto: “Jediná jeho slabina je, že je dlouhý.” Tak to tady milý čtenáři ukončíme, a pokud tě zajímá, jak jsem měnila barvy během pohovorů a na co se mě ptali, běž si přečíst pokračování.